Širé a nekonečné jsou pláně carské Rusi
na nich se krčí ve své pýše směšná panská usedlost
Nikita Ivan tam vládl sotva stovce lidských duší
teď leží na marách a v domě nezvaný je host.
Proč po něm netruchlí jeho mladá žena
a dveře ložnice jsou na dva zámky zamčené
a tváře sloužících jsou jak kamenná stěna
v rozsudku zažloutlém se možná dočteme:

1. Prší a z koňských hřbetů pára stoupá
prší, za vozem vedou stopy kol.
Prší, v kalužích tančí holka hloupá
prší, krajině vládne světobol.

2. Prší a kapky na dřevěnou střechu
prší, hrají svůj nekonečný scat.
Prší, je horký závan tvého dechu
prší a čas se táhne jako med.

R.: Je jarní den a první bouře
které se nikdo nebojí
pomalu oděv na zem klouže
zde ve venkovském pokoji.
Jsem jako loutna naladěná
jež samovolně začne hrát
služka i osudová žena
která je zvyklá svoje bitvy vyhrávat.

3. Prší a koně trpělivě stojí
prší, u dřevěných vrat čekají
prší, vojáci sedí v předpokoji
prší, nahlédnou dovnitř potají.

4. Prší, už jenom čtvrthodinka zbývá
prší, tak pojď a pomiluj mě fest
prší, dneska jsem naposledy živá
prší, zítra už s katem mám tu čest.

R.: Je jarní den a první bouře
které se nikdo nebojí
pomalu oděv na zem klouže
zde ve venkovském pokoji.
Jsem jako loutna naladěná
jež samovolně začne hrát
služka i osudová žena
která je zvyklá svoje bitvy vyhrávat.

Prší... prší...