Vždy zbýva pláč pro nás, kdo nad hroby stál,
když vánek z kapradí poslední lístek svál.

Za bránou spí u zdi v řadách hrobů,
tam kámen svírá a drtí sny dávných dnů.

Kdo může říct, kam bílé růže mám dát,
když dávno zmizelo to, co kdo míval rád.

Snad básníkům, snad známým bojovníkům,
ti jsou nám k oslavě minulích poutníků.

Ty růže dám na hrob, kde bříza stín má,
tá lásky zběhy chladí, déšť je omývá.