1. Z vojenské stanice, tam poblíž hranice,
Mexičan Joy svoji černovlasou ženu měl
a domek hliněnej s malými okny,
z kterých mu mávala, když kolem s patrolou jel.
Dítě spolu měli před Květnou nedělí
a vítr dětský pláč svou písní přehlušoval.

R: Ústa s barvou vína a jméno Feleena
té dívce mexické osud tam do vínku dal.

2. Když malá bývala, vždy ráda sedala
na kopci odkud vídávala z El Pasa zář
a vítr z večera plný těch světel
šeptal jí do svění a chladil jí horkou tvář.
Jak poníka laso táhlo jí El Paso
a tátu prosila, aby ji tam někdy vzal.
R:

3. A roky letěly, děvče už dospělý
rozhodlo se, že chce jenom v El Pasu žít.
Otec když tvrdě spal, vzala svý šaty
a vítr pomáhal jí stopy k El Pasu skrýt.
Tam život začíná, červená kantýna
její smích orchestr honky - tonk přehlušoval.
R:

4. Už není nevinná číšnice Feleena,
už lásku od dneška do zítřka moc dobře zná,
zná sliby pastorů, zlato prospektorů
a při tom se jí o jedný velký lásce zdá.
Pak přišlo to štěstí, vstoupil jí do cesty
muž, kterej jinej než ty, co dřív znala se zdál.
R:
5. Oči plný něhy a divný příběhy
vyprávěla a hned neříkal, že ji má rád,
písničky o koních, balady z farem
s banjem jí zpívával a s větrem uměl se smát.
Teď život začíná, cítila Feleena,
po pláních chodili a vítr s nimi se smál.
R:

6. Z vojenské posádky dal se s ním do hádky
chlap, kterej Feleenu pro sebe marně mít chtěl,
zvuky dvou výstřelů zazněly nocí,
ale jen jeden z těch výstřelů měl správněj směr.
Stýská se Feleeně v červený kantýně,
on rychle odjížděl, když měsíc za mrakem stál.
R:
7. Náboje u pasu, čekali v El Pasu
v záloze ti, co mu nechtěli Feleenu přát,
v sedle se naklonil tak nějak stranou
a mokrej rudej květ začal mít na prsou znát.
Konec je naděje, na všecko pozdě je,
Feleeno neplač a směj se jak já jsem se smál.
R:

8. Pušku z jeho sedla proti nim pozvedla
a zas se ozvala smrtící série ran,
růže z jejích vlasů k pasu mu padla
a ticho rušil pak už jen křik divokejch vran.
Pár jezdců zbloudilých slyšelo jejich smích,
vítr ho za nocí směrem od El Pasa hnal.
R: