capo I.
Na nebe je pozdě, na peklo snad brzy...
po stěnách čmárám, že mě to mrzí,
Prý už sem v cíli, přitom chci na start zpátky,
ze všedních dnů přes noc udělat pátky!
A bejt zase cestou, po které stoupáš výš!
Tou nejhezčí básní, když nad všechny verše čníš!
A víš, že kousky z nás jsou jak střepy.
Do očí trosky krás řvou, že světy
zas se dotočí.
Na život příliš a na smrt málo,
když nezbývá nic o co dál by se hrálo,
sotva udělám krok, ačkoliv chci běžet tryskem,
místo podkovy štěstí, slzy s tekutým pískem.
A bejt zase přístav, když v bouřích hledáš skrýš!
Tou nejhezčí básní, když nad všechny verše čníš!
A víš, že kousky z nás jsou jak střepy.
Do očí trosky krás řvou, že světy
zas se dotočí.
Že kousky z nás jsou jak střepy.
Do očí trosky krás řvou, že světy
zas se dotočí.
Na nebe je pozdě, na peklo snad brzy...
po stěnách čmárám, že mě to mrzí,
Prý už sem v cíli, přitom chci na start zpátky,
ze všedních dnů přes noc udělat pátky!
A bejt zase cestou, po které stoupáš výš!
Tou nejhezčí básní, když nad všechny verše čníš!
A víš, že kousky z nás jsou jak střepy.
Do očí trosky krás řvou, že světy
zas se dotočí.
Na život příliš a na smrt málo,
když nezbývá nic o co dál by se hrálo,
sotva udělám krok, ačkoliv chci běžet tryskem,
místo podkovy štěstí, slzy s tekutým pískem.
A bejt zase přístav, když v bouřích hledáš skrýš!
Tou nejhezčí básní, když nad všechny verše čníš!
A víš, že kousky z nás jsou jak střepy.
Do očí trosky krás řvou, že světy
zas se dotočí.
Že kousky z nás jsou jak střepy.
Do očí trosky krás řvou, že světy
zas se dotočí.