1. Když hodiny v nálevně odbily šest a půl,
vjela četnická patrola na hospodský dvůr,
zaprášení, znavení řeč vedli při čaji,
že po stopách psance v šeru k horám spěchají,
a když potom rum jim jazyk více rozvázal
a měsíc jim cestu k lesům bíle ukázal,
netušili, že o cíli jejich cesty ví
i hostinské dcera, ta malá Marion Lee.
2. Ví moc dobře, kde se skrývá ten, co ji má rád,
tak se s koněm vytratí a chce ho varovat,
oči zrudlé horečkou, v ústech jak na poušti
a jeho prst unaveně leží na spoušti,
kde jeskyni nad údolím halí mlžný šál,
kam se občas jenom párek dingů zatoulal,
tam se skrývá a jeho zrak slídí v okolí
a jeho rty šeptají:"Tos' ty, Marion Lee?"
3. Když k půlnoci měsíc lesy stříbrem posypal,
zas patrola svoje koně popohnala v cval,
se zlověstnou tichostí se začínal ten hon,
pak ukázal velitel:"Hej, támhle, to je on!",
měsíc mu stín prodlužoval na vrcholku skal
jeho širák zahlédli a plášť, co každý znal,
i psancova koně všichni dobře poznali,
netušili, že tím jezdcem je Marion Lee.
4. Honička se protahuje míli za mílí,
jezdci jedou mlčenlivě, nikdo nestřílí,
noc je tichá, pochmurná a vlhká jako hrob,
za živého zajatce se platí dvojnásob,
náskok se však nezkracuje, pořád svahem dál,
vpředu černý širák a pod ním černý plášť vlál,
podél zátok s bažinou míli za mílí
odvádí je od úkrytu dál Marion Lee.
5. Když se k ránu mlha s tmou začala vytrácet,
když už každý z koní znaven k zemi klonil hřbet,
ujížděla dívka dál už nekryta tmou,
za ní jezdci drmolící kletbu za kletbou,
jeden zdvihl zbraň a střelil, zrak měl jako rys
tak se v sedle sesmekla a spadla na převis,
sundali jí širák z očí, když dojeli k ní,
až teď všichni poznali malou Marion Lee.
6. Od těch dob má tahle pověst v kraji trvání,
jak převlekem dívka psanci život zachrání,
o něm nikdo z usedlíků neslyšel už víc,
jediné, co lidé z hor k tomu chtějí říct,
že prý, když je úplněk, noc bílá jako den,
objeví se jezdec v černém plášti za kopcem,
pravdu už se asi nikdo nikdy nedoví,
možná, že to je duch statečné Marion Lee.
vjela četnická patrola na hospodský dvůr,
zaprášení, znavení řeč vedli při čaji,
že po stopách psance v šeru k horám spěchají,
a když potom rum jim jazyk více rozvázal
a měsíc jim cestu k lesům bíle ukázal,
netušili, že o cíli jejich cesty ví
i hostinské dcera, ta malá Marion Lee.
2. Ví moc dobře, kde se skrývá ten, co ji má rád,
tak se s koněm vytratí a chce ho varovat,
oči zrudlé horečkou, v ústech jak na poušti
a jeho prst unaveně leží na spoušti,
kde jeskyni nad údolím halí mlžný šál,
kam se občas jenom párek dingů zatoulal,
tam se skrývá a jeho zrak slídí v okolí
a jeho rty šeptají:"Tos' ty, Marion Lee?"
3. Když k půlnoci měsíc lesy stříbrem posypal,
zas patrola svoje koně popohnala v cval,
se zlověstnou tichostí se začínal ten hon,
pak ukázal velitel:"Hej, támhle, to je on!",
měsíc mu stín prodlužoval na vrcholku skal
jeho širák zahlédli a plášť, co každý znal,
i psancova koně všichni dobře poznali,
netušili, že tím jezdcem je Marion Lee.
4. Honička se protahuje míli za mílí,
jezdci jedou mlčenlivě, nikdo nestřílí,
noc je tichá, pochmurná a vlhká jako hrob,
za živého zajatce se platí dvojnásob,
náskok se však nezkracuje, pořád svahem dál,
vpředu černý širák a pod ním černý plášť vlál,
podél zátok s bažinou míli za mílí
odvádí je od úkrytu dál Marion Lee.
5. Když se k ránu mlha s tmou začala vytrácet,
když už každý z koní znaven k zemi klonil hřbet,
ujížděla dívka dál už nekryta tmou,
za ní jezdci drmolící kletbu za kletbou,
jeden zdvihl zbraň a střelil, zrak měl jako rys
tak se v sedle sesmekla a spadla na převis,
sundali jí širák z očí, když dojeli k ní,
až teď všichni poznali malou Marion Lee.
6. Od těch dob má tahle pověst v kraji trvání,
jak převlekem dívka psanci život zachrání,
o něm nikdo z usedlíků neslyšel už víc,
jediné, co lidé z hor k tomu chtějí říct,
že prý, když je úplněk, noc bílá jako den,
objeví se jezdec v černém plášti za kopcem,
pravdu už se asi nikdo nikdy nedoví,
možná, že to je duch statečné Marion Lee.