Den se v růži skryl a z růže vůni bral.
Tím jsi dlouho žil a kráse přísahal.
Mám už v tváři smích to léta můžou být,
s prázdnem slůvek tvých chci sotva v písních znít.
To víš, že zůstanou, jak loukám tváře kvést,
dál v knihách všech zázraků, mou písní zníš dál.
To víš, že půjdem k nám, jak cestám zbývá jít,
též dveřím, co zívají, jak náruč toužení,
já dlaň tvou stále znám.
To víš, sny zůstanou a možná může nás hřát,
zas dál pár slůvek tvých, když poznáš stůl a nůž.
To s příliš krásnou lží se loučit náleží,
vítej k nám, vítej k nám.
Ten stůl tu máš, už náruč zná, jak chutná prázdná číš,
přijď zas k nám, ať sám už víš, jak ve dvou dá se žít,
až přijdeš zpátky k nám.
