Tak snadno zbavujem se věcí, který už nejsou k užitku.
V paměti okno vyklápěcí a dole vřískot nábytku.
Střepy a barva oprejskaná zhroucený tělá postelí
vyhláška v zubech od piána zve na železnou neděli
Řekni mi jestli ještě je za nechet tříska naděje,
že nezřeznem, že čas nás nepřidusí
Plamínek v karmě hrudníku, že bez zbytečných cavyků
nás nevyraděj jako špatný kusy.
Autobus míří ke špitálu na řece leží bez hnutí
šedivý kusy alobalu a hejna spících labutí.
Návštěvy beze slov se trousí vrátnicí, která nevrátí víc
než co v taškách odnesou si a pomačkané kabáty.
Už nikdo nerozluští kódy dotyků držadel a klik
jak vraky oceánských lodí sklep chrlí veteš na chodník
zlomený nohy prasklý čela zelenej zákla mosadzí
i pravda, která ztruchnivěla, lehko se vejpůl přerazí
