Svět Hledačů
přítmím se rousá
Jdou tmou
s pamětí
zarostlou
domů za touhou
Já sám to znám
dál paměť trápím
když mám
před výhrou
po prohrách
chvíli předlouhou
Dál bloudívám
tou trávní pustinou
já sám
náležím
do cechů
věčných Hledačů
Já mám ji rád
svou touhu nestinnou
tím mám
lístek mám
do dětství
věčných boháčů
Ten svět dětských káč
pak zázrak jedné noci
kdy mokrý zelenáč
co náhle s touhou procit’
– věřit kukátkům
střípkům z poutí
když se z běžných lží
rozkohoutím
Já jsem z Hledačů
co prohry nechá mechu
pro nic nepláču
hledám bez oddechu
Věřím kukátkům
střípkům z poutí
dál se z běžných lží
rozkohoutím
