1. Nedají se vášněmi spoutat,
neumí se bát ani mírně pousmát.
Tak zvláštní a vážní jsou napořád.
Děti v póze vzdálené vzpouře,
nevrlé, když klávesnic bouře utichá,
svět básní bez kódů jim uniká.
R: Kam, kam se ztrácejí touhy?
Prokletí nebo náhoda?
Měly rády slunce, teď milujou mráz!
2. Pobledlé až průsvitné tváře,
nemluví, když mámivá záře modravá
je láká a svádí a spoutává.
Tamtam je vůně těch poupat,
jen tak se v závětří houpat neumí.
Čí je zájem, čí nápad, čí svědomí?
R:
3. Děti lásky – přízraky pouhé,
oči v dálce, úvahy dlouhé – netuší,
co s touhou, když vkrádá se do duší.
Nedají se vášněmi spoutat,
neumí se bát, ani mírně pousmát.
Tak zvláštní a vážní jsou.
R: Kam, kam se ztrácejí touhy
měly rády slunce, teď milujou mráz! Ná,na
- Prokletí, prokletí, prokletí, a nebo náhoda?
